Last updated on 5. 6. 2023
Každou chvíli někde čteme, že překladatele už brzy nahradí umělá inteligence. Někteří překladatelé propadají panice, jiní jsou přesvědčeni o tom, že se u literárních a jiných kreativních překladů budoucnosti obávat nemusí. Já osobně bych se neobával ani tak umělé inteligence jako jejího nekritického a nerozumného využívání. Protože dokud umělá inteligence nezačne uvažovat a cítit jako člověk a dokud nebude mít zkušenost se světem jako člověk, bude platit přirovnání k papouškovi: strojový překlad je sice šikovný papoušek, ale pořád jen papoušek. Tím pádem dosahuje velmi dobrých výsledků u textů, které jsou napsány tak, aby byly co nejsrozumitelnější, vyhýbají se víceznačnosti, kreativním a nečekaným vyjádřením a odkazům mimo samotný text, například na nějakou věcnou znalost. Překladače jsou tak velkým pomocníkem u textů, jako jsou smlouvy, právní předpisy nebo technická dokumentace, i když i tam se dopouštějí chyb a je nutné je pozorně kontrolovat. V návodu k holicímu strojku renomované značky jsem se například onehdy dočetl, že když se strojek vybije, je třeba ho nechat účtovat.
Pokud jde o kreativní texty, ve větší míře se překladače začínají používat právě při překladu titulků. První reakcí titulkářů, kteří se se „strojovkou“ setkávají poprvé, je často překvapení a lehká panika. Já osobně jsem měl při prvním setkání na okamžik pocit, že se o překlad pokusil nějaký diletant, ale vylámal si na něm zuby, a tak to vzdal a klient potom překlad zadal někomu zkušenějšímu. V další fázi se bavíme nad nepovedenými řešeními, zvlášť když překladač halucinuje (v odborné literatuře se tak naprosté „úlety“ opravdu označují) nebo vymýšlí takzvané neuronové neologismy (třeba jméno Paganini přeloží jako Pohanini). Nakonec asi většina zkušených překladatelů dospívá k závěru, že je jednodušší překlad klasicky napsat od nuly (nebo nadiktovat), než v návrhu strojového překladače měnit slovosled, koncovky a celá slova. Často musí přepsat celou větu, ovšem s tím, že nejdřív museli přečíst návrh překladače a zvážit ho. A tak podle mých informací většina kolegů titulkářů předpřeložený text navržený překladačem nemilosrdně maže a vůbec ho nečte. Proto je nefér, když některé firmy tvrdí, že překladač titulkářům šetří práci, a z tohoto důvodu jim po zavedení strojového překladu chtějí snížit sazby třeba o 30 %.
Některým titulkářům také vadí to, že je překladač často svádí na scestí: navrhuje řešení, které je na první pohled v pořádku, ale ve skutečnosti se v něm skrývá nějaká zrada, a protože už ho překladatel vidí černé na bílém (nebo většinou spíš bílé na černém), rezignuje na pořekadlo „důvěřuj, ale prověřuj“ a návrh bez úpravy ponechá. Vězte, že když je v titulcích chybně použitý mužský rod místo ženského nebo naopak, může za to často právě takovéto přehlédnutí.
Když jsme před časem se dvěma kolegy psali Manifest AVTE o strojovém překladu (český překlad zde), dospěli jsme k závěru, že strojový překlad a jeho význam se přeceňuje. Někdy se prezentuje jako všelék a jako jediná jazyková technologie, která na světě existuje. Přitom by někdy práci mnohem víc usnadnily jiné technologie, ať už je to vyhledávání v existujících překladech, diktovací aplikace nebo našeptavač. Líbí se nám koncept tzv. rozšířeného překladu (anglicky „augmented translation“): překladatel je obklopen různými technologiemi a v každé fázi práce je jen a jen na něm, po které z nich sáhne. Možná nevyužije žádnou z nich a text písničky si přeloží ve chvíli inspirace na tácek od piva. V každém případě by překladatelé v kreativních oblastech neměli být nuceni k tomu, aby jakoukoliv technologii využívali v maximální možné míře. (Podobně jako je nikdo nenutí, aby používali konkrétní slovník.) Stejně tak by nemělo být zpochybňováno, že jsou tvůrci překladu.
Právě to se bohužel někdy děje. Zadavatel překladatele považuje za pouhého posteditora strojového překladu a z tohoto titulu mu pak upírá právo být uveden jako autor. Jenže pokud má být výsledkem kvalitní překlad, „posteditor“ je ve skutečnosti překladatelem, protože do překladu vnáší tvůrčí řešení, kterých umělá inteligence nebyla schopna. Výstižný je komentář Viktora Janiše k experimentu nakladatelství dybbuk se strojovým překladem a posteditací knihy Suma sumárum Davida Eaglemana.
A pak je tady ještě jeden důležitý aspekt. Překladače by nemohly existovat bez překladů vytvořených člověkem. Na základě překladových řešení nalezených člověkem se totiž trénují: vytvářejí si tzv. model a ten následně využívají k překladu. Každé jednotlivé překladatelské řešení, které překladač generuje, je tak vlastně dílem jednoho nebo více překladatelů. Je tedy v pořádku, že tito překladatelé nedostanou ani cent a možná naopak mají kvůli existenci překladačů méně práce? Někteří myslitelé navrhují, že každý tvůrce dat, která jsou využívána, by za tato data měl dostávat odměnu v podobě mikroplateb.[1] A co jiného než data jsou originální texty a jejich překlady z hlediska překladačů. S mikroplatbami dnešní překladače samozřejmě nepočítají, ale myslím si, že by o této možnosti měli překladatelé začít seriózně diskutovat s ekonomy, právníky, zadavateli a tvůrci technologií.
Než taková diskuse vůbec bude zahájena, měli by si být tvůrčí překladatelé včetně titulkářů vědomi toho, že jejich překlady jsou nesmírně cenným „aktivem“. Proto pokud pracují v cloudu, měli by mít vždy možnost své překlady si i s originálem stáhnout a uložit do osobního archivu, aby si z nich například mohli vytvořit paměť, ve které budou moci hledat a nacházet svá překladatelská řešení z minulosti.
Ilustrace: Midjourney
[1] LANIER, Jaron. Komu patří budoucnost?: nejste zákazníkem internetových firem: jste jejich produktem. Překlad Petr Holčák. První vydání v českém jazyce. Praha: Argo, 2016. 327 stran. Zip; svazek 53. ISBN 978-80-257-1994-7.
