Nedávno proběhl velký průzkum pracovních podmínek audiovizuálních překladatelů v celé Evropě. Respondenti byli mimo jiné požádáni, aby popsali své pracovní podmínky v pěti slovech. Nejčastěji se objevovaly výrazy dvojího druhu: jednak slova vyjadřující špatné finanční ohodnocení, náročnost a nejistotu jako underpaid, low rates, stressful, demanding, challenging, precarious, unstable, unfair, long hours, uncertain, lonely, exhausting, undervalued, pressure, jednak slova vyjadřující pozitivní stránky této práce jako flexible, freedom, interesting, free, fun, independent, creative. Skoro jako kdyby nízká odměna byla daní za tvůrčí práci. Slova z těchto dvou oblastí ale nebyla v rovnováze. Negativní výrazy dominovaly a vůbec nejčastější bylo slovo underpaid, nebo chcete-li podhodnocený. Odpovídá tomu zjištění, že 61 % audiovizuálních překladatelů má v Evropě příjem rovný mediánové mzdě v jejich zemi nebo nižší.
Úvah na téma, proč jsou sazby za audiovizuální překlad nízké a co s tím, nikdy není dost, a proto bych chtěl přispět svojí troškou do mlýna a tuto diskusi znovu rozproudit. Sepíšu v bodech to hlavní, co mě napadá jako odpověď na otázku „Proč jsou sazby tak nízké?“ a pak se pokusím hledat odpovědi na otázku „Co by se s tím dalo dělat“.
Proč jsou sazby tak nízké?
- Trh s audiovizuálním překladem má víceméně charakter tzv. oligopsonu – proti omezenému počtu kupujících stojí velký počet prodávajících. Ti tak mají velmi slabou vyjednávací pozici.
- Cílový zákazník kvalitu produktu těžko posoudí (i když ji nejspíš podprahově cítí). To platí i pro mnoho zadavatelů, protože projektový manažer často překládání moc nerozumí a kvalitu neumí posoudit. Mnohdy koneckonců neovládá cílový jazyk a nemá správné nástroje na to, aby kvalitu zhodnotil.
- Málokdo z audiovizuálních překladatelů uvažuje podnikatelsky, zná svou cenu a jedná podle toho. Kdo z nás například určuje svou sazbu i na základě toho, že si chce naspořit na důchod, jet na dovolenou nebo že většina souborů k překladu dnes v audiovizuální branži přichází se zpožděním a to nám způsobuje prostoje? A kolik z nás vyjednává o cenách? Z průzkumu vyplývá, že jen 21,21 % respondentů o cenách vyjednává často nebo vždy. Zároveň se potvrdilo, že ten, kdo vyjednává, má vyšší sazby. A teď pozor! (A toto už není z průzkumu.) Někteří projektoví manažeři by překladatelům rádi nabídli víc, ale často nemůžou, protože to mají od zaměstnavatele zakázané. Zcela logicky. Zadavatelé se totiž chovají jako řádní podnikatelé a dobří hospodáři (ano, i když to z pohledu překladatelů může působit nemorálně). Projektoví manažeři někdy přidat můžou, ale překladatel si často o přidání neřekne, a to ani když překládá „exotičtější“ jazykovou kombinaci nebo mimořádně náročný pořad.
- Neumíme držet basu. Vždycky se najde někdo, kdo přijme jakoukoliv sazbu a podřezává tím větev nejen pod sebou, ale i pod všemi ostatními kolegy. Největší škody v tomto směru ovšem napáchá, když pod cenou dělají ti nejlepší.
- Evropská legislativa našim profesním organizacím nedovoluje vydávat doporučené sazby. (Legislativa s OSVČ nakládá stejně jako s velkými korporacemi.) Přitom právě to pomáhalo od 90. let kultivovat český překladatelský trh. V této oblasti se ale snad začíná blýskat na lepší časy.
- Většina z nás se nechce organizovat, natož být v profesních organizacích aktivní. Mnozí audiovizuální překladatelé jsou úplně izolovaní a neinformovaní. (Myslím, že dvojnásob to platí pro dabingové překladatele a překladatele počítačových her, protože mnozí titulkáři spolu v poslední době celkem čile komunikují.) Přitom nejlepší podmínky mají překladatelé v těch zemích, ve kterých mají aktivní profesní organizace. Ty ale nespadnou z nebe a jsou takové, jaké si je uděláme.
- Pokud se vůbec využívají nějaké metody hodnocení kvality, bývají hodně sporné, např. přísněji penalizují překlep, který se snadno opraví, než interferenci z výchozího jazyka nebo příliš vysokou čtecí rychlost, kde náprava zabere mnohem víc času a mozkové kapacity. Pro mnoho zadavatelů tak pracuje dost titulkářů, kteří jen měli to štěstí, že byli ve správnou chvíli na správném místě, přitom by ale raději vůbec překládat neměli nebo přinejmenším by měli absolvovat aspoň základní translatologický kurz.
- Zadavatelé často nabírají spolupracovníky metodou kobercového náletu a příliš je netrápí zkušenosti a kvalifikace zájemců. Hlavně ať se to nějak přeloží.
- Práce se často zadává přec celý řetězec agentur, z nichž každá si odečte nemalou marži. Česká agentura jako poslední článek tak mnohdy nabízí doslova hladovou mzdu.
Co by se s tím dalo dělat?
- Spojit se, nejlépe pod křídly profesní organizace. A také odborové organizace. Společně se snažit o vzdělávání, zviditelňování profese, vyjednávání (např. rámcových smluv nebo kolektivních dohod se zadavateli), zlepšování podmínek v mezích zákona (např. se zdá, že doporučené sazby může pro členy vydávat odborová organizace, přičemž členem odborů může být i OSVČ), ale i o změnu předpisů (např. o tantiémách, o vydávání doporučených sazeb atd.) a o mnohé další.
- Každý z nás si může spočítat minimální sazbu, pod kterou nepůjde, a opravdu pod ni nejít. Pomoct tady může například kalkulačka hodinové sazby „marketingové čarodějnice“ Magdaleny Čevelové. Zároveň je ale třeba spočítat si osobní produktivitu, tedy kolik titulků včetně veškerých kontrol udělám za jeden pracovní den, ovšem pracovní den nesmí znamenat, že sedím 12 hodin u počítače a pracuji o víkendu. A také nesmím počítat s tím, že budu pracovat 52 týdnů v roce. O denní normě (a o kvalitě!) bychom se také měli mezi kolegy bavit.
- Zoufale nám chybí kritika audiovizuálního překladu, tedy erudované recenze a vědečtěji podložené analýzy titulků (a dabingu). Kdysi dávno v deníku MF Dnes vycházely drobné kolektivní recenze dabingu a myslím, že bychom se jimi mohli inspirovat. Otázka je, kde najít znalce titulků, kterým navíc nehrozí žádný střet zájmů. Určitou možnost ale vidím v recenzích psaných několikačlenným týmem.
- Titulkářskou disciplínu by na výsluní mohla dostat ocenění za nejlepší titulky. Takové ceny mají kolegové hned v několika evropských zemích, například ve Slovinsku nebo ve Španělsku, kde je vyhlašují na galavečeru v rámci filmového festivalu. Mimochodem když zahraničním kolegům říkáme o českých anticenách za literární překlad, většinou se setkáváme s nechápavými a odmítavými reakcemi („Vždyť střílíte do vlastních řad!“), a i proto bych osobně v audiovizuálním překladu anticeny nezaváděl. Myslím, že kvalitní kritika by na to měla stačit. A recenzovat by se mělo průběžně, ne jednou za rok udělit jednu nebo dvě anticeny.
Určitě jsem na spoustu věcí zapomněl nebo mě vůbec nenapadly. Myslím, že bychom o nich měli co nejvíc diskutovat a do toho, co může přinést nějaký výsledek, se skutečně pustit.
